Major Tom znovu umírá, už nejméně po tisící

kolik lidí už ho slyšelo mizet mezi hvězdami

za zavřenýma očima se míhají záblesky hvězdy nejsmrtelnější

oživující a zabíjející

jako láska, která probudí každý nerv v těle nedospělé dívky jen proto, aby ji nepozorovaně usmrtila v její jedinečnosti

jako láska, která z nás dělá umělce jen proto, aby nás po pár letech našla na dně skleničky

za zavřenýma očima se míhají záblesky a berou na sebe tvary stvoření žijících na zemi před milióny let

mihotající se prvoci v barvách ohně

už jsme v Praze?

nevím, sleduju stvoření světa, promiňte

houpavě vjíždíme pod secesní střechu nádraží

železný koráb pluje krajinou

zdánlivě nedotčen jejími rozmary

za 8 miliard let už tu nebude ani krajina ani koráb ani my

8 miliard let, i věčnost se proti tomu zdá krátká

a přece vše co vidíme okolo je minulost

žij v přítomnosti, ale jak? záblesky života a smrti, které sleduji jako na projektoru, jsou minulost

Major Tom se vydal do minulosti a v ní také zůstal

potkáme se spolu zakrátko

8 miliard let je jako vteřina

love me, love me forever šeptáme svým milencům

a o onu věčnost později jim šeptáme leave me, let me leave

věčnost se smrskne na pár okamžiků naplnění naší touhy, našeho pudu a povinnosti

je to láska co mihotající prvoci cítí, když se štěpí a obohacují svět o své další generace?

tma

uběhlo už oněch 8 miliard let?

policista kontrolující mé doklady neslyší mé myšlenky a nevšímá si smrtelných účinků tunelu ani mé bezcílné cesty

jsem zločinec, dopustila jsem se zločinu největšího

nezabíjím jen člověka, zabíjím ve svých myšlenkách jeho jedinečnost, jeho neuchopitelnost a jeho sny

zůstává jen skořápka, fyzické tělo

za usmrcení fyzického těla zvířete nebo stromu žádný trest nepadne

když usmrtím tělo člověka… –

život za život, tělo za tělo

neví ale, že já jsem usmrtila všechny, nikdo není než souhrn biologických procesů

odebrala jsem jim jejich já, v mém světě jsou nic

nejsou víc než obraz slunce na mé sítnici

nezachytitelný kamerou, nenapodobitelný

můj soukromý obraz světa, jediné, co je opravdu mé

vystupují a nastupují spolucestující se svými starostmi, bolestmi a touhami

jaké jsou jejich světy? jak vypadají jejich odlesky slunce?

okolní les udělal z mé sítnice válečné pole, kde záblesky z kulometů střídají oslnivá světla flaku a tmu následující po vybombardování měst

proč se při tomto obrazu usmívám? jsem necitelná, pohrdám lidským životem a jeho obětí pro svobodu, demokracii, lásku a peníze?

nepohrdám, nelze pohrdat něčím, co neexistuje

existuje pouze minulost

důchodce sedící naproti nervózní, že zmešká svou stanici, žije v minulosti stejně jako batole spokojeně spící na klíně své matky

oba jsou jen obrazy z minulosti, které zmizí, kdykoliv se mi zachce

pršelo, kalužemi okolo trati probleskávají paprsky slunce a probouzí v nich život

tytéž paprsky ony kaluže zanedlouho vysuší a veškerý život zabijí

jako láska

láska?

I love him

chce se mi říct

I love him more than anything

ale nemůžu

pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí? pravda a láska není nic bez lži a nenávisti

pravda by nebyla pravdou, kdybychom postrádali lež

a láska? láska je jen nástroj stvoření, minulost, která se snaží proměnit v budoucnost

8 miliard let již uběhlo, znovu a znovu každou vteřinu

Cesta přes hranice

Dneska se to zdá jako před rokem, ale přitom jsou to jen necelé dva týdny od mé první noci na Indickém poloostrově. Poprvé v životě jsem použila špunty do uší a poprvé jsem ráno vyrážela na nádraží s obavami. O indických vlacích jsem toho slyšela víc než dost a davy na nádraží mé představy jen potvrzovaly. Po cestě jsem si koupila fresh, chytla cyklorikšu a doufala, že dojedu, kam potřebuji. Na nádraží jsem se poměrně rychle našla můj vlak – Shatabdi Express, směr Amritsar. Jeden z nejrychlejších a nejlepších vlaků, jenže rychlovlak v indickém pojetí znamená stejně jen maximální rychlost asi 130km/h, cestou dlouhou 449 km jsme překonali za 6 hodin. Stejně jsem ale ráda, že jedu vlakem, ve kterém mám vlastní sedadlo a klimatizaci. Sedím mezi dalšími turisty – francouzský mladý pár, americký mladý pár a britská rodina, každý s vlastním vydáním Lonely Planet.

English: Interior view of New Delhi bound Kalk...Ještě před odjezdem prochází uličkou steward a rozdává láhve s vodou a noviny, po odjezdu dostáváme čaj se sušenkou a vzápětí teplou snídani. Vlak odjíždí na minutu přesně v 7:20 a jediná nepříjemnost za celou cestu je příliš výkonná klimatizace. Je tohle vůbec Indie? Projíždíme krajinou plošší než Holandsko, trať lemují pole, městečka, čas od času přejíždíme přes široké řeky, které se téměř nepohybují a mají stejnou barvu jako můj čaj. Po 6 hodinách, bez zpoždění, vlak zastavuje ve své konečné stanici – Amritsar, a já se vydávám zjistit, jak se dostanu na hranice.

Nádraží v Amritsaru je v zásadě velmi podobné nádraží v Dillí. Spousta lidí, horko, nepřehledné jízdní řády. Mé možnosti jsou tři – má tu jezdit vlak, bus a taxi. Vlak jsem téměř hned vyloučila – nejbližší spoj jel až v 6 večer, ale hranice se zavírá pravděpodobně ve 4. Vlastně jsem doteď nezjistila, v kolik se opravdu zavírá, ale protože už jsou dvě, tak nechci riskovat, že se nedostanu z Indie. Druhá možnost je autobus. Původní plán byl dostat se do Amritsaru už večer nebo brzo ráno, abych si mohla prohlédnout Zlatý chrám, nejposvátnější svatyni sikhismu, a pak jet autobusem, ale takhle už nemám čas.

Před nádražím mě samozřejmě přivítaly davy taxikářů, kteří se začali překřikovat v nabídkách. Před nádražím měla být autobusová zastávka, ze které měl jet autobus. Ale to, co jsem si přečetla v průvodci a na internetu, znělo mnohem jednodušeji, než jako to vypadalo ve skutečnosti. Zastávka byla jen seskupení lidí stojící v blátě, kteří vůbec nerozuměli, na co se ptám. Dav taxikářů si mě našel i tady a snižuje své nabídky. Rozhoduji se tedy pro tu třetí možnost – taxi. Jeden z nich, nabídl klimatizované auto a chtěl 400 rupií (asi 130 Kč) za 40 minutovou cestu na hranice. Taková nabídka se nedá odmítnout, takže přijímám a ke vzteku ostatních taxikářů nasedám k němu do auta.

Projíždíme nejdřív Amritsarem a pak malými vesničkami, které lemují silnici na hranice. Silnice sama je v lepším stavu než většina českých silnic. To, co po silnici jezdí, se ale výrazně liší. Potkáváme krávy, kozy, něco, co připomíná ovce, spoustu oslů a velblouda. Směrem k hranici doprava slábne a u hranice už není téměř nikdo. Taxikář se mnou zajíždí do areálu hranice a loučí se, dokonce jsem dostala i vizitku, ať zavolám, až pojedu zpátky. Myslím, že na mě ani nevydělal – z těch 400 dal téměř 100 za mýto a za zbytek koupil benzín. Moji krosnou přebírá nosič, který jí bud nosit a hlídat následující půlhodinu a řekne se za to 200 rupií – musí mít jedno z nejvýnosnějších zaměstnání. Při vjezdu do areálu se musím zapsat do archu a je vidět, že přede mnou na hranice přijeli, nebo z nich odjeli, z cizinců jen dva Britové, Francouz, Němec, a dva Američané, jsem tedy sedmý cizinec, který přechází hranice a to už jsou tři hodiny odpoledne. Na listu pro Indy není těch jmen o moc více. Ani nevím, jestli je to hodně nebo málo.

English: The evening flag lowering ceremony at...Po zapsání mě odvedli do budovy, kde jsem nejdřív musela vyplnit stejný formulář, jako když jsem přilétala do Dillí. Poté jsem postoupila dál k celníkům, vyplnila formulář, že nemám nic k proclení, a došla si vyměnit indické rupie za pákistánské – za 1200 indických jsem dostala 2000 pákistánských. Z indické strany to bylo vše a tak jsem byla nasměrována k autobusu, který mě měl převézt  k Pákistáncům. Projíždíme areálem hranice, který je velkorysý – tribuny pro sledování ceremonie zavírání hranice, velké budovy, trávníky, ale úplně prázdno. Přemýšlím zatím o mé dopravě z hranic do Lahoru – je možnost buď taxi nebo bus. Původně jsem měla v plánu bus, ale po zkušenosti z indické strany se mi do toho úplně nechce, takže počítám s taxíkem.

Na hranicích se samozřejmě fotit nesmí, takže žádné fotky nemám, takže jsem si musela půjčit fotku z wikipedie. Na fotce je slavnostní zavírání hranic, když jsem tam byla já, tak tam nebyl nikdo.

V autobuse, převážejícím mě na pákistánskou stranu (je to asi 500 metrů), je kromě mě jen jeden další člověk – mladá Pákistánka. Dávám se s ní do hovoru a ptám se, jak se dostanu z hranic do Lahoru. Je lehce šokovaná, že mě něco takového může napadnout, sama se přepravovat, a nabídne mi, že mě odveze (tedy její řidič nás odveze). Jsem ráda, že mám o starost méně a ráda přijímám. Je to asi tak stejně stará jako já, studuje v New Yorku a byla v Indii na návštěvě za známým z Ameriky. Je to jediný Pákistánec, o kterém vím, že navštívil Indii. Nikdo další, koho jsem se ptala, v životě za hranicemi nebyl.

Pákistánská strana je taky bez problémů – vyplním jediný formulář a můžu jít. Jen doufám, že stejně hladce to půjde i na cestě zpátky. Původně jsem chtěla zůstat na hranicích až do zavírací ceremonie – má to být velmi zábavná událost, kdy se obě strany snaží předčit tu druhou v pompéznosti a hlasitosti, ale když mám odvoz, tak nechci riskovat, že pak budu mít problém dostat se z hranic do města. Pákistánka mě tedy odváží do hotelu a cestou povídáme o tom, jak je v Americe, jaká je její rodina a podobně. Můj první kontakt s jiným Pákistáncem než úředníkem na pražské ambasádě je více než příjemný. V hotelu mě nenechá počkat na někoho z univerzity, ale vyřídí mi mojí rezervaci a já tak můžu jít nahoru překvapit svojí spolubydlící.

Celý proces nakonec nebyl vůbec problémový, i když jsem měla určitou dávku štěstí na dopravní prostředky, ale stejně je mi líto, že jsem neviděla ani chrám v Amritsaru, ani zavírání hranice. Přemýšlím, jak to udělat na cestě zpátky – jestli se vydat rovnou busem do Dillí, nebo to zkusit zpátky přes Amritsat. Jediný problém jsou indické vlaky – mají kvóty na turisty a na expres do Dillí se dá koupit lístek jen s rezervací místa, takže se může stát, že nebudu schopná koupit si lístek hned na následující den. Z Dillí jsem měla štěstí na poslední lístek, jinak bych musela jet autobusem.

Ale teď jsem v Lahoru, ubytovaná, a s očekáváním, co mi Pakistán přinese. A zatím, s dvoutýdenním ohlédnutím, to vůbec není špatné.

Zamračené Dillí

Indů je v Dillí, a nejenom tam, neuvěřitelné množství. Špička v metru se nedá s naší vůbec srovnávat. U dveří do metra stojí zaměstnanec, který dává pozor, aby se do dveří nehrnulo více lidí, než se tam vejde. A to se jich tam vejde hodně. Zbytek musí počkat na další metro. V mém vagóně ve vlaku na cestě do Armitsaru bylo přibližně 80 pasažéru a více než pět Indů, kteří se starali o naše blaho. Nosili termosky s čajem, jídlo a z dalších mně neznámých důvodů chodili pořád uličkou a tvářili se důležitě. Na každém místě, na kterém by se v Evropě vyskytoval jeden zaměstnanec, byli v Dillí minimálně dva. Většina lidí na ulicích nemá žádný viditelný cíl. Prostě jen postává, snaží se mě přemluvit, abych si vzala taxi nebo rikšu, povídá si s ostatními Indy nebo jí.

A o kolik je v Dillí více lidí, o to víc je tam i hluku a špíny. A chudoby. Když jsem se vydala za svoji první památkou, hrobkou vládce mughalské říše Hamayuna, tak jsem po výstupu z poměrně příjemného metra, musela projít částí jedné z hlavních ulic Dillí, která byla lemovaná chatrčemi, žebráky, odpadky a houfy malých špinavých dětí, které se ani nesnažily získat ode mě žádné peníze, jen tak postávaly po skupinkách. Kousek od výstupu z metra byla hned vedle silnice mrtvola psa, na kterou se slétávali orli (nebo alespoň jim podobní a poměrně velcí dravci) a kterou ožírali psi. A hned vedle toho posedávali Indové. Chvíli jsem na celý obrázek nevěřícně koukala a teprve pohledy Indů mě donutily posunout se dál.

Hamayun Tomb Hamayun Tomb

Když jsem konečně došla k hrobce, procházela se po její zahradě a snažila se nepotit, tak jsem měla pocit, že v tomhle městě nemůžu vydržet ani minutu. Hrobku si tak skoro nepamatuji a navíc bylo zataženo, takže rozhodně nevypadala tak královsky jako na fotkách. Ve skutečnosti vypadala docela ošuntěle. Ale k tomu nahrávala i moje nálada. Sebrala jsem se a rozhodla se vydat na nádraží, abych si mohla koupit lístek na vlak do Armitsaru. U východu se mi samozřejmě začali nabízet taxikáři a vzhledem k jejich minimální ceně jsem si jeden vzala alespoň na stanici metra. A teprve ve chvíli, kdy jsem se málem posadila na sedadlo řidiče, jsem si uvědomila, že se tu jezdí vlevo! Z provozu na silnici to úplně není poznat, protože si stejně všichni jezdí, jak chtějí, takže mi to úplně uniklo. Několikrát jsem na to později málem doplatila, když jsem se vrhala do prázdně vypadající silnice a vzápětí se na mě vyřítila změť kol, rikš a aut z druhé strany.

Ten den jsem jela rikšou, cyklorikšou, taxíkem, metrem i busem. Kromě metra jsem se vždy celou cestu křečovitě držela sedadla a odhadovala o kolik milimetrů míjíme ostatní vozidla, krávy, lidi, stánky a domy. O moc to nebylo. Ale bouračku jsem neviděla ani jedinou.

Hlavní nádraží v Novém Dillí je změť všeho. Lidí, zvířat, krabic, pytlů, dětí, kufrů, nosičů, jídla, odpadků. Cizinci si můžou lístek na vlak koupit jen ve zvláštní turistické kanceláři ukryté v útrobách nádraží. Tuhle místnost jsem se snažila najít více než půl hodiny. Třikrát mi bylo třemi různými Indy řečeno, že se přestěhovala, je zavřená, je zrušená, nic takového neexistuje. Ale ani na potřetí jsem jim neuvěřila, zachovala si svojí víru v turistickou kancelář a ta mi byla jako zázrakem zjevena. Plná mladých lidí s krosnami, tureckými kalhotami a průvodci Lonely Planet. Ukořistila jsem poslední lístek na ranní vlak do Armistaru! Indické vlaky mají kvóty pro turisty a je tak jen omezený počet lístků, který nám můžou prodat.

Zbytek dne jsem strávila v Novém Dillí hledáním míst, které můj Lonely Planet doporučoval jako nutné navštívit. Skoro žádné jsem nenašla. Ale skončila jsem na obchodním centru Dillí – Connaught Place. Stejně jako ostatní místa vypadalo toto velké náměstí na fotkách jako příjemné místo s parkem, obchody a kancelářskými budovami. A stejně jako ostatní místa bylo plné aut, lidí, prodavačů téměř čehokoliv, psů a kol. Jediný rozdíl byl, že tu opravdu byly obchody – Adidas, Benneton a podobné. A Baťa! Ale už jsem zvykla a snad i přijala specifický rytmus města. V noci v hotelu jsem ale stejně poprvé v životě použila špunty do uší, abych se aspoň trochu vyspala na cestu.

Connaught Place

Celý den bylo pod mrakem, zamračeno  a já vůbec neměla náladu fotit. Až se tam vrátím, tak snad bude příznivěji.